Jak je rozčleněn vnitřní prostor kostela?

Celá stavba kostela je velmi prokomponovaná a každý její prvek souvisí s celkem a zejména s jádrem křesťanské víry. Kostel je totiž jedním z obrazů církve jako živého organismu, který je součástí světa, o němž křesťané věří, že je stvořen Bohem. Podle biblické knihy Genesis byl svět svěřen člověku do péče. Proto se také vše, co se v kostele nachází a koná, vztahuje k naplňování tohoto úkolu.


Kněžiště je přední místo v kostele, které bylo stavěno úmyslně tak, aby bylo co nejvíce zalito světlem, protože zde se zpřítomňují nejdůležitější události, ke kterým dochází mezi Bohem a člověkem. Celé dění v kostele je soustředěno kolem osoby Ježíše Krista, na jehož osobě se „zviditelnily“ úmysly Boží s lidmi.

Kostel, do kterého nahlížíme, má přibližně půdorys znázorněný na obrázku vlevo. Vpravo je náhled do presbytáře jiného kostela.

Nejdůležitější části kostela jsou označeny barevně. S duchovní symbolikou všech těchto míst se seznámíme kromě sakristie, která je jakousi provozní místností kostela. Připravují se v ní také kněží a ministranti k bohoslužbě.

Jednotlivá místa v kněžišti slouží během bohoslužby k následujícím úkonům:


OLTÁŘ je stolem umístěným ve středu kněžiště. Název „oltář“ se používá též pro stoly umístněné u stěn chrámu zdobené oltářními obrazy a sochami. V minulosti plnil úlohu hlavního oltáře ten, který stál zpravidla u východní stěny chrámu, v čele kněžiště. Dnes je hlavním oltářem stůl ve středu kněžiště, kolem kterého se mohou shromáždit věřící, jak tomu bylo i v počátcích církve. Někdy se pro něj užívá i názvu „obětní stůl“.

V židovství byl oltář určen k zápalným obětem. Podobnou úlohu má oltář i v křesťanství. Křesťané však neobětují zvířata, ale připomínají si jedinou oběť, kterou přinesl Ježíš: jeho smrt a vzkříšení. Proto je buď přímo na oltáři, nebo v jeho blízkosti umístěn KŘÍŹ. Ježíš svou smrtí zvítězil nad zlem, a prokázal tak, že dobro je silnější než zlo. Jeho oběť přinesla osvobození od zla a zejména odpuštění hříchů, které otevírá cestu k obnově života ve svobodě a lásce a v přátelství s Bohem a druhými lidmi.

Křesťané se scházejí kolem oltáře k hostině, v níž se jim daruje sám Ježíš pod způsoby chleba a vína. Jejich přijímáním se spojují s Ježíšem a vzájemně mezi sebou. Tento pokrm jim je posilou k životu ve svobodě a lásce, kterou si mají zachovat i v případě, že jsou pronásledováni nebo prožívají nějakou bolest. Vnitřní svobodu a postoje totiž nemůže člověku nikdo vzít.


AMBON je místo, odkud se čte text Bible – shromážděná církev tak naslouchá Božímu slovu, jež osvětluje význam Ježíšovy oběti pro lidstvo a vyzývá člověka k odpovědi. Proto se po čtení z Písma svatého vykládá význam událostí, které předcházely nebo byly důsledkem těch, jež se symbolicky zpřítomňují na oltáři.

Ambon byl původně vyvýšeným místem ve starokřesťanských chrámech. Postupně se objevovaly různé typy kazatelen, které se v Evropě prosadily na konci středověku a nahradily tak ambony. Ve druhé polovině 20. století se církev vrátila k původní praxi – četbě Písma svatého od ambonu. Ten nebývá bohatě zdoben, jak tomu bylo u kazatelny, aby se umocnil účinek slyšeného Božího slova.


Velikonoční svíce (PAŠKÁL) je symbolem Ježíšova vzkříšení – vítězství nad smrtí. O velikonoční slavnosti se paškál rozsvěcuje od ohně, pak je vnášen do setmělého kostela. Vzkříšený Kristus dává porozumět Božímu slovu. Paškál pak bývá rozsvícen v době velikonoční – tehdy stojí vedle ambonu nebo vedle oltáře. V jiném období se paškál rozsvěcuje jen při křtu a při pohřbu a stává vedle křtitelnice.


SVATOSTÁNEK bývá od doby barokní umístěn ve většině kostelů na hlavním oltáři v čele kněžiště. Uchovává se v něm chléb proměněný na oltáři, aby zde byl k dispozici pro nemocné křesťany. Druhým důvodem je možnost zastavit se v kostele k tiché adoraci (tj. vzdávání úcty) Ježíši Kristu.


Znamením přítomnosti proměněných hostií ve svatostánku je tzv. VĚČNÉ SVĚTLO, které má zpravidla červenou barvu (symbol lásky Boží, který je stále přítomen mezi lidmi). Toto světlo bývá umístěno poblíž svatostánku nebo přímo na něm.

SEDES – česky „sedadlo“ pro kněze je určeno tomu, který předsedá bohoslužbě. V biskupském kostele – katedrále – sedí biskup na tzv. katedře. Katedra biskupa bývá zdobena jeho znakem, který se vztahuje k duchovnímu chápání jeho služby.

Sezení během bohoslužby je chvílí ztišení se, zastavení se a tiché modlitby. Jde pouze o několik okamžiků. Jinak je bohoslužba společným děním, na kterém mají aktivní účast všichni přítomní. Probíhá téměř stále formou dialogu mezi knězem a věřícími, kteří se společně obracejí k Bohu.
 

Proč se největší prostor kostela nazývá loď?

Při slavení v kostele se shromáždění věřící učí od Ježíše Krista. Naslouchají Božímu slovu ze Starého a Nového zákona, které je vždy zakončeno četbou z evangelia – dobré zprávy, kterou hlásal Ježíš. Jelikož Ježíš učíval také z rybářské lodi svých učedníků, máme zde první podobnost. Druhá podobnost je mezi lodí kostela a Noemovou archou. Noe ji vystavěl, protože Bohu věřil a poslechl jeho zdánlivě nesmyslnou radu postavit velkou loď a nalodit se na ni. Tím si on a jeho rodina zachránili život. Křesťané proto věří, že je dobré poslouchat Boha, aby si člověk uchoval život. 

Toto naslouchání Bohu se mj. děje v lodi kostela. V minulosti byly proto do lodi kostela umísťovány kazatelny, odkud bylo Boží slovo předčítáno a vykládáno. Ježíšovi učedníci byli z části rybáři. Ježíš učil z jejich loďky, ukázal učedníkům svoji moc při utišení bouře na jezeře, při mimořádném rybolovu apod. K lodi patří kotva – symbol naděje. Touto nadějí je věčný život u Boha, který symbolizuje horní část nad stříškou kazatelny. Na následujícím snímku je patrné, že mezi lodí a presbytářem je brána, která mj. naznačuje, že ten, kdo naslouchá Božímu slovu a podle něj jedná, může též porozumět posvátnému dění v kněžišti a mít na něm účast.


Křesťan věří v posmrtný život u Boha. Veškeré vybavení kostela, zvláště kněžiště jej k přijetí této nabídky zve.

Má nějaký zvláštní význam předsíň kostela?

PŘEDSÍŇ kostela má podobný význam jako v kterékoliv jiné budově. Člověk si v ní má uvědomit, do jakého domu přichází, a připravit se na toto setkání. Předsíně větších kostelů o tom náležitě informují své návštěvníky různými vývěskami. Předsíň je určena všem lidem. Je dobře, když je otevřená alespoň během dne. Zpravidla je pak oddělena od lodi kostela zamčenou mříží. Již předsíň může sloužit jako místo ke ztišení se a k modlitbě.

Zajímavá je podobnost mezi předsíní kostela a tzv. „nádvořím pohanů“ v židovském chrámu v Jeruzalémě. Svědčí o tom, že Židé před více než dvěma tisíci lety pamatovali na lidi, kteří s nimi sice nesdílejí víru, ale přesto se mohou zajímat o Boha a naslouchat mu. Proto otevřená předsíň kostela není bezvýznamným prostorem.

Zdroj: Interaktivní CD-ROM – pomůcka pro výuku žáků 1. a 2. stupně základní školy. Pomůcka vznikla v rámci projektu „Využití křesťanského dědictví ve výuce – praktické náměty“ k modulu B „Křesťanské kulturní dědictví“. Připravilo Katechetické a pedagogické centrum Biskupství královéhradeckého: Marie Zimmermannová, Hana Kafková. Použité fotografie: archiv Katechetického a pedagogického centra Biskupství královéhradeckého není-li uvedeno jinak u jednotlivých fotografií.